Kdekdo by si přál být ve své zemi prvním nebo jediným v perspektivním oboru. Monika Golková je. Neplánovala to. Při dvou malých dětech využila příležitost, a ta ji hřeje u srdce. Pro Česko objevila medicínu proti stárnutí – obor, který nejen léčí. hlavně nemocem předchází. Stala se první certifikovanou Anti-aging specialistkou u nás a její původně skromná ordinace narostla během 8 let do privátní kliniky na prestižní adrese v Praze 1. „Život mě ujistil, že když něco chcete a jdete si za tím, splní se vám to,“ říká v čerstvých čtyřiceti letech.
Když budeme uvažovat zkratkovitě a provedeme rychlý střih v čase mezi lety 1973 a 2013, nepochybně budeme zaskočeni, jak je možné, že se rodačka z Raduně, obce v okrese Opava s pouhými tisíci obyvateli, ocitla v reprezentativním sídle jen několik kroků od staroměstského Orloje. Zdá se to nemožné. Ale jakmile odhalíme mezidobí, záhada se rozplyne.
Raduň leží šest kilometrů jižně od Opavy. Má například dva obchody a čtyři hospody. Tato obec s historií od roku 1312 přišla o zřejmě nejvýznamnějšího rodáka v roce 1937, kdy zemřel Rudolf Gudrich, zdejší učitel a zakladatel českého hasičstva ve Slezsku.
Moničina maminka byla výtvarnice. Šikovnýma rukama vlastně krášlila skutečnost. Dětství na venkově v Monice utužilo vztah k přírodě i lidem. Tato fakta tvořila důležité sčítance, jež se promítly do výsledku rovnice jejího životního přání. Rozhodla se studovat medicínu, aby se snažila měnit skutečnost nemocným lidem.
Maturovala na Střední zdravotnické škole v Opavě, na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové ji zaujala plastická chirurgie. Viděla ne lékaře, ale přímo sochaře, kteří uměli spojit maminčino výtvarné umění a pomoc druhým. V šestém ročníku univerzity tak strávila půl roku u profesorky Radany Königové na oddělení popálenin Vinohradské nemocnice v Praze. „Lidé odvracejí tvář, kdykoli jde o bolest a trápení. Ale mě přitahovala ta dovednost lékařů, s jakou na těle a tváři pacientů dokážou vracet čas.“ Jenomže mladou ženu si u popálenin dost dobře neuměli představit. A tak se stala neuroložkou v pražské Thomayerově nemocnici v Krči, za dohledu osobnosti této disciplíny Jaroslavy Nebudové. Vešla tím do důležité ulice. Slepé.
„V Krči jsem se denně potkávala s roztroušenou sklerózou. Deprimovala mě tím, že jsme ji neuměli řešit. Došlo mi, že neurologové umí spoustu problémů diagnostikovat, ale bohužel ne léčit. Vidí těžké stavy, mnohdy utrpení, a nemohou pomoci,“ krčí rameny Monika Golková se vzpomínkou na den, kdy začala myslet „nelékařsky“. Zabývat se ne tím, jak léčit následky. Nýbrž jak předcházet vzniku nemocí. Jak lidem pomoci tak, aby vůbec nedospěli do podobných stavů.
Tuzemská medicína odpověď neznala, vlastně ji – zaneprázdněná léčbou – ani nehledala. Čerstvá MUDr. Golková to sama změnit nemohla. Mezitím složila atestaci a přeladila na rodinu. Na svět přišel Patrick, za tři roky Christopher a se syny čas přemýšlet.
Už v očekávání toho prvního, v roce 2001, narazila na internetu na Anti-aging medicínu. Začala ji doma studovat. „Cítila jsem se jako v detektivce. Jako kriminalista pátráte po příčině zdravotního problému a s jeho odhalením nabýváte schopnost předejít vzniku stejného onemocnění či ovlivnit průběh již propuklého!“
Šla za svým zájmem. Protože v Česku by se více nedozvěděla, rozhodla se pro postgraduální studium na univerzitě v Belgii. Zkrátila si mateřskou dovolenou na nezbytnou dobu a vkročila do světa. Do jiného světa. Uprostřed seminářů, kongresů a konzultací náhle tonula v moři nových informací. Tři roky pracovala na svém vzdělání a kontaktech s mezinárodními laboratořemi a Anti-aging klinikami v zahraničí. Potom stačilo vrátit se domů a zkusit to.
Otevřela si malou ordinaci na Malém náměstí v Praze, hned vedle Staroměstského náměstí, a snažila se využít náskok, který se zvětšoval, čím déle možná konkurence podceňovala tento neznámý obor. Tak Monika Golková poznala výhody i nevýhody všech „prvních“ v odvětví.
Už na první pacienty působila jako zjevení. Ačkoli ti lidé přišli s gynekologickým a kardiologickým problémem, lékařka neomezovala svůj zájem pouze na jediný orgán. Lidské tělo vnímala v komplexních souvislostech. Neřešila jen to, kde problém vyšel na povrch, ale hlavně kde a jak vznikl. A hlavně se chovala jako harakiri lékař. „Je pravda, že medicína, která účinně léčí, se z obchodního hlediska chová kontraproduktivně, protože zbavuje pacienta nemoci a on už nemá potřebu přijít. Slyšela jsem, jak se neuživím, protože nápravou příčin nemocí si vlastně sama odebírám klienty. Jenže opak byl pravdou. Spokojení lidé mě doporučovali dál a nepřestali docházet, protože je zaujalo jejich zdraví a chtěli sledovat své zlepšování, posuny. V pravidelných intervalech tedy opakovali měření – nadšení, že upraveným životním stylem sice bohužel nezastaví přibývající léta v občance, ale zpomalí stárnutí organismu.“
S rozšiřováním počtu klientů se z A2C ordinace musela stát A2C klinika a primářka Golková si vychovávat nové kolegy. Protože žádná zdejší univerzita se jejím oborem systematicky nezabývá, založila vědeckou Asociaci medicíny proti stárnutí České republiky. „Anti-aging medicína není tak výnosný obor jako jiné. To má velkou výhodu. Pracují v něm lékaři, kteří vnímají profesi více jako poslání. Nelpí na starých metodách, respektují, že neustálým výzkumem se naše školní vědomosti aktualizují, a proto se rádi učí. Díky tomu metody, jež na naší klinice začneme praktikovat, přicházejí na jiné kliniky v republice až s několikaletým zpožděním, setrvačně.“
Klient nedostává žádné unifikované hormony z tovární výroby, protože každý jsme jiný, tudíž na každého účinkují jinak. Na A2C klinice míchají hormonální krém na míru konkrétní hormonální konzistence daného člověka. Stačí si potřít pokožku a je vám lépe. Jedno vyšetření na této klinice vám prozradí, které plošné léky konkrétně vašemu tělu škodí i které jídlo je třeba vyřadit, protože konkrétně vám jeho požití dělá neplechu. Test rakoviny tlustého střeva dokáže zákeřnou nemoc předjímat ze zjištěných osobních dispozic, takže se tikající bombě, rakovině, dá úspěšně zcela vyhnout. Klientelu si ovšem získávají nejen revoluční metody.
Cítíte to už z atmosféry. Lékaři se nechovají povýšeně. Lidé kolem Moniky Golkové si dali za vzor první republiku. Jako byste vešli do rodiny. Máte sklon dopřát tohle prostředí i přátelům, příbuzným, známým. Klienti se na kliniku A2C chodí i jen tak poradit. „Prožívám to, po čem jsem toužila. Slast, že se někomu pomohlo, včas se podchytil jeho problém a on rozkvetl. Už jsme rozpoznali blížící se infarkt, vykonali prevenci a možná zachránili život. Více si jako lékařka opravdu přát nemůžu.“
Když firmu ztělesňuje jeden člověk, uhlídá ji. Ale s jejím rozvojem přicházejí zaměstnanci. Drží v rukou cizí pověst. Křehká je každá one man firma, která nabývá větší velikosti. Jakých zásad se držela MUDr. Monika Golková?
„Více než o vědomostech a schopnostech by výběr spolupracovníků měl být o vnitřní osobnosti. Řada lidí má jen dolary v očích. Ano, každý potřebuje dostat zaplaceno, nicméně v osobní realizaci by přece mělo jít o více. Ty, kdo se v první řadě ptali na plat, jsem nepřijala. Takoví lidé by mi pak odháněli klienty. Mohli by posuzovat význam pacienta primárně podle toho, který má více peněz.“
„Nejlepší škola je automatická škola. Přebírat automatismy jiných. Tím, že mě budoucí kolegové museli pozorovat při vlastní práci, začali podvědomě přebírat moje návyky, vlastnosti a komunikační způsoby. Zjistili, jak je důležité, aby více mluvil klient – aby se otevřel a získal maximální důvěru. A když už mluvím já, snažím se tak, aby mi klient rozuměl. Nechci, aby za nás mluvila latinská slova, ale výsledky.“
„Vážím si absolventů medicíny, jsou to otevřené hlavy, ale co si budeme povídat, i když mají dekret, prakticky neumí nic. Absolvováním školy sebevzdělávání nesmí končit, ale musí začít. Cítím to i u sebe. Čím více naberu vědomostí a zkušeností, tím více se mi otevírá pohledů na jednu věc. Vidím, kde mohu jít do problematiky hlouběji a více pomoci lidem. Stejně tak, čím více do oboru pronikám, tím více objevuji, kolik toho vlastně ještě nevím. Odhaduji, že jsem někde v půlce cesty. Jako bych vylézala z trychtýře a čím víc úsilí do toho vkládám, tím více se přede mnou otevírá možností a chuti dosáhnout dál. Navíc medicína se celkově vyvíjí, neustále se objevují nové postupy. Možná bych si připadala stále jako studentka, kdyby mě na zahraničních sympoziích, kde přednáším, nezdravily kapacity se slovy: ‚O vás už víme, vy jste ta Golková'...“
Zdroj: časopis First Class 01/2014
